Noc v Nassau

Nassau, Bahamy, 1711

Padl soumrak a Nassau ožívalo. Poslední dobou bylo víc než živé pořád, každý týden se v přístavu objevila nová loď a do města vyvrhla novou várku těch, kteří hledali úkryt před zákonem, výnosné obchody, slávu a bohatství, nebo cokoli jiného, co jim někdo namluvil, že v něm najdou. Ale jakmile začalo každodenní vedro ustupovat a nahrazoval ho večerní svěží chládek, začali se ze svých příbytků a stanů na pláži trousit všichni ti, kterým kocovina bránila vystrčit nos na slunce a spolu s ostatními mířili do krčem a bordelů za dalším kolem zábavy. To byl i můj případ, po tom, co se naše Marianne vrátila do přístavu naložená kořistí ze španělské obchodní galeony, kapitán Hornigold nechal vyplatit podíly hned ten večer a všichni jsme toho pořádně využili, takže rum tekl proudem, holky v bordelu nevěděly, kam dřív skočit, a mám pocit, že někdy nad ránem přivedli do tábora i nějakýho osla, ale na to se mi už ani moc nechtělo vzpomínat. Každopádně co se mě týče, je tenhle život mnohem lepší, než když jsem se celej rok plavil ve službách jeho Veličenstva krále Jiřího a pro slávu Anglie drhnul palubu o plasnivým chlebu a slabým grogu. Teď teprve můžu světu ukázat, před jménem John Cockram se bude třást každá loď od Londýna po Boston!

Krčma U Prdelatý Bětky dneska zase praskala ve švech, už z dálky byl slyšet řev, který mohl znamenat rvačku, pokus o zpěv z desítek hrdel prolitých rumem, nebo taky obojí součastně. Byla jasná noc, měsíc nad mořem byl v úplňku a svítil tak jasně, že noc vypadala spíš jako soumrak. Skoro by se zdálo, že má divnou, jakoby narudlou barvu, ale už jsem se naučil, že to je v těchhle končinách prostě normální. Ušklíbl jsem se směrem k vývěsnímu štítu, na kterým se pohupovala podobizna královny Alžběty vyvedená ve stylu, za kterej by vás doma ve starý dobrý Anglii pověsili, než byste řekli "Ay", a vešel dovnitř. Jakmile se moje smysly přizpůsobily šeru a hluku, zjistil jsem, že dneska to bude fakt zábavnej večer. V jednom rohu nálevny seděl kapitán Hornigold, obklopenej alespoň padesáti chlapy ze svojí posádky, kteří se zjevně rozhodli prolít hrdlem cokoli, co jim zbylo ze včerejší kořisti, a já se vydal k nim, protože moje plány na dnešek byly celkem podobný. Co mi ale dělalo starost byla parta chlapů na druhý straně krčmy. S nějakou dvacítkou chlapů ze svojí lodi tam seděl Henry Jennings, což jen dokazovalo, že historky o jeho obřích koulích ani zdaleka nepřeháněly, vzhledem k tomu, že jak všichni věděli, kromě kořisti ze španělských lodí si pořád přivydělává lovením pirátů pro Floridskýho guvernéra. Navíc vidět jeho a Hornigolda v jedný místnosti nevěstilo nic dobrýho. Nebyl jsem tu tak dlouho, abych věděl přesně, co se mezi těma dvěma stalo, ale věděl jsem, že říct, že se ti dva nemají moc v lásce, bylo jako tvrdit, že mají Skoti slabost pro ovce. Doufal jsem jenom, že to alespoň pro dnešní večer nebude moje starost a začal hledat místo, kam bych se usadil.

"Hej, Johnny, chlapče, tady!" ozvalo se od jednoho ze stolů. Otočil jsem se a uviděl starýho Prašivýho Jima, jak na mě mává. Seděl u stolu s Dannym Stillwelem, Jackem Westem a naším prvním důstojníkem, Edem Teachem, a vypadalo to, že tu už sedí nějakou dobu, alespoň podle několika flašek rumu, co se kolem něj válely, a podle toho, jak nejistě se pohupoval na lavici. Vždycky, když se nalil, obšťastňoval ostatní svýma ujetýma historkama, a dnešek zjevně něměl být výjimka. Vyhlídka večera strávenýho v Teachově přítomnosti mi moc velkou radost nedělala, ale Jima jsem měl docela rád, byl to on, kdo se mě ujal, když jsem před dvěma měsíci poprvé dorazil do Nassau, a dokonce mi pomohl ukecat Dannyho, aby se za mě přimluvil a dostal mě do Hornigoldovy posádky. Jasně, byl to sice ožrala, kterýmu šplouchalo na maják, smrděl jako pytel shnilejch ryb, a za nic na světě se nikdy nepřibližoval k vodě, protože prohlašoval, že v ní na něj číhá ďábel, nebo kýho čerta, ale když se to vzalo kolem a kolem, byl to vlasntě docela slušnej chlap, na místní poměry.

"Jime, jak se vede", pozdravil jsem ho, objednal si pití a posadil se. "Pane Teachi", pozdravil jsem opatrně. "Danny, Jacku". Všichni mi kývli na pozdrav, dokoce i Černovous neznatelně pokynul hlavou, což značilo, že má dneska výjimečně dobrou náladu. Prašivej Jim si mezitím přihnul, zamlaskal, a k nevalné radosti ostatních pokračoval ve vyprávění.

"Jak jsem říkal, za nocí, jako je tahle, se v Nassau dějou divný věci." Očividně to dneska neříkal poprvé, protože Danny jen protočil oči v sloup, Jack se začal chechtat a jen Teach kupodivu vypadal, že pozorně poslochá. Prašivýmu to zjevně bylo celkem jedno, protože pokračoval. "Povídím vám, tyhle ostrovy jsou prokletý. Ve dne to možná vypadá, že je to tu naše, ale povídám vám, v noci tady furt vládnou běsi a ďáblové, kterým se tu odjakživa klaněli divoši v Africe, a pak si je přivezli sem. Já to vím. Všechno jsem to viděl. Noc je jejich doba. Mrtví, co se vrací a chodí mezi živejma. Hořící kostlivec, co vám vypije duši. Říkám vám, když jsem se tehdá plavil s Henrym Morganem..." "Tak dost už dědku," Jack přestal dusit záchvat smíchu a jeho řehot Prašivýho Jima konečně přerušil. "Ty ses s Morganem nikdy neplavil, ten je mrtvej dobrejch šedesát let a i kdybys nám chtěl namluvit, že ses po jeho palubě proháněl jako děcko, ty tvoje báchorky ti uvěří možná starý báby, ale ne my, co se v těchle vodách plavíme už roky. Dej si radši ještě rum a zmlkni už na chvíli.

Prašivej Jim zmlknul, nejistou rukou hmátl po flašce, a pořádně si zavdal. Pak na Jacka upřel dlouhej pohled, ze kterýho mě až zamrazilo. Oči zamlžený rumem se na chvíli projasnily a ze starýho chlastem opuchlýho obličeje se na vteřinu díval někdo, koho jsem neznal. Pak ale ten okamžik pominul a Prašivej si jenom povzdechl, shrbil se nad stolem a znova si přihnul. "Ááá, co takový cucáci jako vy můžou vědět. Myslíte si, že sotva jste si omočili plíny ve slaný vodě, už jste sežrali Neptunovo hovno a víte všechno. Ale já to všechno viděl...já tady byl...Když jsme do těchle peklem prokletejch končin přijeli poprové, dřív, než tady začaly znít zvony Páně. Když tenkrát Avery poprvé vyhodil kotvu v Nassau, a všechno tohle začalo, to tenkrát byly časy. Ale pak se sem začala táhnout kdejaká chátra, a všechno šlo do ďáblovy prdele. Co sem začali jezdit takový, jako ten zkurvysyn Jennings, tak.."

"To by už kurva stačilo" zavrčel najednou Teach tónem, kterej utišil nejenom nás, ale každýho v okruhu několika stolů, prostě pro případ, že by slavnej Černovous mluvil na něj . "Kapitán říkal, že tu dneska nechce žádnej průser, takže drž hubu, Prašivej." Každej s nejmenším zbytkem rozumu v hlavě by v tý chvíli zmlknul, ale ať už byl Jim prostě moc ožralej, nebo prostě jen šílenej, rozum ho nejspíš v tý chvíli úplně opustil, protože se sice nejdřív zarazil, ale pak se na Teache vztekle podíval, a do nastalého ticha pokračoval. "Nezkoušej to na mě, Eddie. Díval jsem se do očí samotnýmu ďáblu, a on se díval do mejch, ty mi strach nenaženeš. Říkám, kdyby se tady tenkrát objevil někdo jako ten posranej Jennings, kterej za pár zlatek nastavuje prdel králi a zrazuje svoje bratry, tak..." PRÁSK

Překvapeně jsem zamrkal a z očí si vytřel zbytky Jimova mozku. Pohledem jsem přejel z jeho mrtvoly, která se s žuchnutím svalila na zem, přes osazenstvo krčmy, které se začalo zvedat a sahat po zbraních, až na Willa Foxe, prvního důstojníka Jenningsovy posádky, který stál opodál s kouřící pistolí namířenou na místo, kde jsem naposledy viděl Jimovu hlavu. Jak jsem říkal, dneska se prostě dal čekat průser. Sáhnul jsem po šavli a chystal se na nejhorší.

"Tak dost! Všichni se sakra uklidněte!" Krčma kupodivu znovu ztichla a otočila se za hlasem. Kapitán Hornigold se pomalu postavil a pomalu došel doprostřed nálevny. "Řekl jsem, že tu dneska bude klid, a ten idiot si o to sám řekl, takže se koukejte posadit zpátky na zadky a dejte to železo pryč." "Jenningsi! Bůh ví, že si to spolu jednou vyřídíme na moři, ale dneska ne. Ten ožrala tu byl sám za sebe a já kvůli němu nehodlám přijít o svoje chlapy. Přijímáš?" Všechny pohledy se jako na povel obrátily ke stolu, za kterým stál Jennings s pistolí v ruce. Viděli, jak se na Hornigolda dlouze dívá, zvažuje svoje možnosti, a pak jen kývnul hlavou. "Jak říkáš, Bene, koledoval si. Dneska ne." Jennings se posadil, napil se, a když všichni pochopili, že nic dalšího dít nebude, postupně ho napodobil zbytek hospody. Jen já jsem zůstal stát a smutně se díval na mrtvolu, která se mi válela u nohou. Jestli jsem měl v tomhle přístavu někoho, koho jsem mohl považovat za přítele, tak to byl ten statej opilec, pod kterým se ještě pořád tvořila kaluž krve. Do přítomnosti mě vrátil až Černovousův hlas. Otočil jsem se a viděl ho stát vedle mě.

"Hej, Cockrame, slyšíš mě?" zmateně jsem zamrkal a podíval se na něj. "Cože?"

"Povídám, vezmi tu mršinu a běž ji hodit někam do moře, než tu začne smrdět." nakázal mi. O něco smířlivějším hlasem pak dodal: "A dej si za něj flašku dobrýho rumu, na mě. Byl to možná blázen, co si chlastem už dávno vypláchl palici, ale byl tu, co si pamatuju, tak se na něj napij, jak se sluší." Nebyl jsem v náladě, abych mu odmlouval, takže jsem na baru objednal rum, hodil si mrtvolu přes rameno a vyrazil k pobřeží.

Tady v Nassau si na velký loučení moc nepotrpíme. Jasně, když jste kapitán, o kterým se vypráví legendy, tak vám vystrojí pohřeb, na kterej se sjedou lodě ze všech koutů Karibiku, lidi budou pít, vyprávět a truchlit, to jo. Místní blázen Prašivej Jim se ale musel spokojit s tím, že jsem ho dotáhl na útes nad skaliskama míli od přístavu, pomodlil se za jeho duši a hodil ho do moře. Místa na hřbitově je málo a i když jsme tu měli kněze, někým, jako byl Jim, by se stejně nezabejval. Pak jsem si sednul na okraj útesu, otevřel rum, a připil mu na zdraví. Díval jsem se na měsíc a přemýšlel, čím to sakra může být, že má v těchhle končinách tak divnou barvu. Spánek přišel chvíli po tom, co jsem se podíval na dno flašky.

Pomalu jsem rozlepil oči. Šlo to dost mizerně, hlava mi třeštila, a klepal jsem se zimou. Napadlo mě, že na mě něco leze, protože takovej chlad jsem nezažil od doby, co jsem připlul do Karibiku. Byla pořád noc, měsíc byl pořád na obloze, i když o kus dál, a já se pomalu posadil. Něco tu nebylo v pořádku. Pomalu jsem se znovu podíval na měsíc a v jeho záři vedle sebe viděl sedět shrbenou postavu. "Á, jsi vzhůru, konečně. Spal jsi jako mrtvola." pronesla a začala se skřehotavě chechtat. Postava ke mě otočila hlavu a pocit chladu se mi zakousl až do srdce. "Jak jsem říkal, Johnny, v noci se v Nassau dějou divný věci, zvlášť za nocí, jako je tahle". K chladu se přidala hrůza, která mi nedovolila se pohnout. V mokrý, nafouklý tváři Prašivýho Jima jsem rozeznával něco jako pobavený výraz, ale skrz slizkou díru v jeho hlavě se studeně odráželo měsíční světlo. Chtěl jsem se zvednout, utéct, nebo alespoň křičet, ale nedokázal jsem vydat ani hlásku, jen sedět a zírat. Když se nedočkal odpovědi, Prašivej pokračoval: "Tak dlouho na mě čekal, a nakonec se dočkal. Vždycky se dočká." Potácivě se postavil, naklonil se ke mě, a natáhl ke mě ruku, mrtvolně bílou a mokrou. "Tak pojď, chlapče, musím ti někoho představit. Má pro tebe nabídku. Takovou, která se neodmítá"